29. července 2013

Recenze - Nemám žádné jméno

Název: Nemám žádné jméno

Autor: Dagmar Hilarová
Počet stran: 96
Nakladatelství: Fragment


Anotace: Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky. 

Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.


Vždycky jsem milovala příběhy, a především knihy, typu Deníku Anny Frankové. Tato knížka je podobná a přesto naprosto jiná. 
Dagmar Berzetti je obyčejná dospívající dívka prožívající svou první lásku. Takovýto začátek by mohl znít jako obvyklý dívčí román, ale není tomu tak. Dagmar totiž žije v nelehké době, možná i na špatném místě. Tento příběh se odehrává za druhé světové války v českém Protektorátu a děvčetem je poloviční židovka. 


Krátce po svých patnáctých narozeninách se musí Dagmar odebrat do věznice pražského gestapa v pevnosti Terezín. Lístek přišel pouze jí - odchází sama, bez kohokoli známého. Plná obav, ale i znechucení a zoufalství. 
Všechny zážitky, poznatky a hrůzné i emocionálně vypjaté momenty si zapisuje do svého deníku. I přes prostředí, kde se nachází neztrácí naději, nachází si nové kamarádky a dokonce pozná svou velkou lásku Jiřího Pavla. 



"Bylo nás méně o ty, co sčítání nepřežili.

 A přitom o jednoho víc. O toho, který se tam na louce narodil."



Kniha si mě získala hned z několika důvodů! Zaprvé jednoduše miluji skutečné příběhy, jelikož na mě ihned silněji zapůsobí, když se sama snažím představit sebe v situaci hrdinů. Zároveň se z této knížky dozvídáme pravdivé historické mezníky. Ani mě dříve nenapadlo, že ostatní lidé, jakéhokoli národnosti, netušili, co se s jejich příbuznými v koncentračních táborech děje. Dokonce doufali, že si svůj pobyt užívají v kavárnách a na společných akcích a koncertech. Úžasný je podle mě i obrovský talent, jaký paní Hilarová už v tak nízkém věku měla. Nejen, že dokázala velmi citlivě vybranými slovy poskládat deník, ale doplnila ho i o své vlastní básně, kterým jednoduše není co vytknout.



Důležité je i zmínit ukradené autorství knihy. Deník podporoval i slavný český spisovatel Ota Pavel a tak měla možná paní Dagmar poněkud falešnou radost, když jí bylo nabídnuto jeho vydání. Původní nabídka nizozemské autorky zněla tak, že ji p. Hilarová pouze poskytne své vzpomínky, ty si cizí sepisovatelka sama poskládá dohromady a doplní o Dagmařiny básně. Pravda ale byla trochu jiná. Text deníku byl pouze přeložen do nizozemštiny (kromě jedné krátké kapitoly), přidány básně byly, ale jméno paní Dagmar Hilarové se na obálce již neobjevilo. Tak získávala kniha mnoho mimořádných ocenění,  z kterých se ovšem nikdy nemohla sama těšit. Až jako poslední vůli autorky vydal příběh její syn Evžen Hilar, po celých těch letech, v Čechách.






"Samé cizí tváře, mladí, staří, děti, i několik žen v požehnaném stavu. A jeden slepec. Nevidíme víc, než on - pomyslela jsem si - jsme na tom stejně."


Toto vydání je doplněno ještě o fotky z Fotoarchivu památníku Terezín. Celek na mě velmi silně zapůsobil, jak emočně, tak obdivně. Kniha se mi hrozně líbila, ač přináší děsivé svědectví. Dlouho jsem nic tak sehraného a citově náročného nečetla.



Tímto bych chtěla velmi poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku
Pokud Vás kniha zaujala, najdete ji zde.


7 komentářů:

  1. Takýto typ kníh mám rada. Určite musím prečítať :)

    OdpovědětSmazat
  2. Aj mňa kniha citovo veľmi vzala, ale som hrdá na to, že ju mám vo svojej knihovničke.

    OdpovědětSmazat
  3. Velmi mě zaujalo ukradené autorství, ale i knížka samotná. Hm, musím se po ní někde podívat, mám ráda takto laděné knihy :) Ale,... pokud ti můžu poradit zkus se podívat po Deníku Otty Wolfa - je to knížka laděná podobně jako Deník Anny Frankové, jen s tím rozdílem, že tohle píše patnáctiletý kluk, který se schovával kousek od mého rodiště. Knížka je poněkud zapomenutá, a je to škoda. Já se k ní dostala více méně náhodou, když jsem byla na táboře ve vesničce, kde se schovávali a měli jsme o něm zjistit co nejvíce věcí :) Podařilo se mi s dětma navštívit starostku a ta dlouho vyprávěla osudy rodiny Wolfů a nakonec nám knížku darovala. A děti darovali knížku mě :D

    OdpovědětSmazat
  4. vyzerá to ako veľmi zaujímavé čítanie :)

    http://bonieblue.blogspot.com/

    OdpovědětSmazat
  5. Knihu som si pred časom požičala z knižnice, ale nakoniec som sa neprinútila ju prečítať. Príliš depresívna téma.

    OdpovědětSmazat
  6. To už chci tak půl roku číst, musíš mi to půjčit:D:)

    OdpovědětSmazat
  7. Velmi hezky napsané, nejspíše si také jednou přečtu...

    OdpovědětSmazat